Tomáš Molnár

Text: Řím 8, 17 - 25

Vlastní překlad:

17) Jestliže jsme děti (rozuměj Boží), pak jsme také dědicové. Skutečně dědicové Boha, spoludědicové Kristovi. Jestliže spolu s ním, trpíme, budeme také společně s ním oslaveni.

18) Myslíme totiž, že utrpení nynějšího času je nepřirovnatelné k budoucí slávě, která bude v nás zjevena.

19) Ono totiž stvoření plné toužebného očekávání očekává zjevení Synů Božích.

20) Stvoření totiž bylo nedobrovolně podřízeno marnosti, ovšem tím, kdo je vydal s nadějí,

21) že také samo stvoření bude vysvobozeno z otroctví zániku do svobody dětí Božích.

22) Víme totiž, že celé stvoření až doposud společně vzdychá a společně leží v bolestech.

23) A nejen to, ale také ti, kteří v sobě mají prvotiny Ducha, my sami v sobě sténáme, když netrpělivě očekáváme adopci, totiž vykoupení našeho těla.

24) Jsme totiž spaseni v naději. Pozorovatelná naděje není naděje. Kdo něco vidí, nepotřebuje v to doufat. Doufáme v to, co nevidíme, s trpělivostí to očekáváme.

Bratři a sestry, bible, jak už jsem vícekrát zdůraznil, není knihou, kterou byste měli a mohli číst jako noviny či jako exaktní vědeckou publikaci. Písmu jde o něco jiného - jde o víru a o důsledky z víry plynoucí. To neznamená, že by neměla co mluvit do konkrétního života s jeho hmatatelnými projevy. Naopak. Ale jde na věc z jiné strany. Pravda v pojetí Písma je pravdou nikoli pouze popisnou, ale také pravdou žádanou, nevychází předně z toho, co jest, ale z toho, co má být. Podle toho budeme postupovat také dnes.

V textu je řeč o stvoření. Stvoření je nakonec všechno - tento svět, hlína, skála, horniny, stromy, hmyz, červi, pavouci, mouchy, moskyti, komáři, živočichové, žáby, mloci, křečci, krávy, jeleni, psi. A nakonec také člověk. Ale toho zatím ponechme stranou.

Žijeme v době, bratři a sestry, ve které se nám na rozdíl od myšlenkového pojetí Písma, zdá důležitější to, co můžeme ze skutečnosti, a to předně ze skutečnosti stvoření odečíst. Tohle pojetí je tak silné, že určuje skutečně všechny stránky života. My všichni žijeme tuto dobu příčinných souvislostí, dobu exaktnosti a všeho, co z ní plyne - také třeba exaktní morálky.

Jak taková morálka vypadá? Je to morálka silnějších a zdatnějších. Jak to před nedávnou dobou vyjádřil trefně jeden člověk: Žirafy s dlouhými krky přežívají, žirafy s krátkými krky jdou do háje - vychcípají. Tak to je v přírodě. Ten, kdo je silnější, ten vyhrává. Větší mraveniště silnějších brabenců zdolá menší brabeniště menších brabenců. Jinde menší brabenci pro své umění přizpůsobit se zvítězí nad silnými brabenci, kteří nesnesou drsnější klimatické podmínky. Ve vlčí smečce je slabý jedinec sežrán, mládě slabší samice je roztrháno a tak dále A nakonec všechno přežijí krysy, krysy, krysy, protože jsou nejpřizpůsobivější Ta tendence odečítat morálku z běhů přírody je nesmírně silná. Ne, netvrdím, že je vždycky a všude určující. Lidi nakonec děsí a společnosti, které se chtěly řídit už jen jí - třeba fašismu, bývají potírány - s obrovskou námahou bývají potírány.

Co říká Pavel v tom textu, či spíše, co je za tím textem? Říká: Ze stvoření není nic odečitatelného - stvoření nedává žádnou normu pro jednání člověka. Stvoření nenese samo v sobě žádné etické normy, podle kterých by se člověk měl chovat. Stvoření je dáno, jaké je.

Stvoření je totiž porušené, je vydáno marnosti. Tady bych si dovolil upozornit na kardinální překladatelskou chybu v Čepu. V tomto překladu to totiž vypadá tak, jakoby člověk sám vnášel do stvoření tuto marnost. Je tam řeč o vině. Řeč o naději pak překlad připojuje jako cosi, co s tímto vydáním marnosti nesouvisí a jde napříč. Ale prosím, nemylme se. Člověk není ani takový pán, aby vydal sám o sobě celek stvoření marnosti. Tím, kdo to činí je v textu totiž, kupodivu, Hospodin sám. Žádná řeč o vině tam není. Přeložme doslova: Stvoření totiž bylo nedobrovolně podřízeno marnosti, ovšem tím, kdo je vydal s nadějí, že také samo stvoření bude vysvobozeno z otroctví zániku do svobody Božích dětí. Sám Bůh vydává stvoření marnosti. Proč? Myslím, bratři a sestry, že to souvisí s člověkem, který, jako jediný ve stvoření, řídí své chování svou vlastní svobodnou vůlí. Ano, toto stvoření má své trhliny, je v něm spousta marnosti, která na nás dotírá. Naše těla jsou tím, co nás do stvoření vtahuje. Pavel to vyjádří dále slovy: „Víme totiž, že celé stvoření až doposud společně vzdychá a společně leží v bolestech. A nejen to, ale také ti, kteří v sobě mají prvotiny Ducha, my sami v sobě sténáme, když netrpělivě očekáváme adopci, totiž vykoupení našeho těla.“ Za marností stvoření, za jeho směřováním do nebytí, za vší násilností, kterou můžeme z přírody odečítat, za tím, že je plné nepředvídatelných či neodvratitelných tragédií, smrtí, zániků, které jsou schopny doléhat také na nás, za tím vším je to, že je tu člověk, který má svobodnou vůli. Je za tím příběh z prvních kapitol knihy Genesis, příběh o pádu člověka, příběh o mně a tobě, který se odehrává napořád. Příběh o zradě úkolu člověka, příběh o jeho zvůli. Kdyby stvoření, jehož nedokonalost na nás dopadá, bylo dokonalé, byla by zpětná vazba našich vin a hříchů dalekosáhlejší, než se domníváme. Proto, že člověk je sám v sobě roztržen, je roztrženo Bohem samotné stvoření. Jestliže Bůh, říká Pavel, činí z dokonalosti svého stvoření zpět stvoření nedokonalé, činí to z milosti, z lásky k nám, to pro nás, kteří prohráváme sami o sobě svůj život, Bůh život umenšuje, aby nám dal možnost žít i přes naši prohru. V nedokonalosti stvoření je počátek Božího plánu spásy s námi lidmi a také se stvořením. Kdybychom žili v dokonalém stvoření, v dokonalém řádu, dominový efekt by byl dokonalý - jedna chyba by znamenala nepřetržitý řetězec důsledků, nezastavitelný řetězec důsledků. Nestěžujme si na nedokonalost světa. V tuto chvíli s tím Bůh nemůže nic dělat, protože nás má rád.

Všimněte si dobře další věci: Pavel nezavrhuje hmatatelno a naši tělesnost. Naopak, to vše, říká, patří do toho, co Bůh touží zachránit, spasit, to všechno patří k tomu, co je v plánu Boží záchrany, Božího vykoupení z otroctví zániku a marnosti. Zas naopak, na rozdíl od jiných koncepcí, které by nám tvrdily, že tělo je zlé a vše, co je hmatatelné je zlé. Bohu záleží na přírodě vydané marnosti a také na našich tělech podléhajících této marnosti zániku.

Proto ta řeč o vydání marnosti s nadějí. Je naděje, trvá naděje, je naplňována naděje, že také stvoření bude osvobozeno ze služebnictví záhubě do svobody slávy dětí Božích. A to stvoření nevědomky vyhlíží, jak jsme o tom zpívali, vzdychá a sténá a touží, společně leží v bolestech a očekává uzdravení. Až do dnešního dne tomu tak je. Je to sténání němých. A je to také sténání těch, kteří tu s námi nesedí, kteří se vydali cestou stvoření, kteří nemají tuchy o tom, že je záchrana, vykoupení. Sténání světa, které očekává zjevení synů a dcer Božích. Není nám jedno, co se děje. Slyšíme sténání světa. Ba co víc, zesilujeme si sténání světa do slyšitelnosti. Kostel, to je také zesilovač sténání světa. To není překrývání skutečnosti hrůzy marnosti světa.

Bůh vstupuje do světa. Nezanechává to všechno na nás. Kdyby to jen na nás nechal, bratři a sestry, zdá se, že bychom všichni beze zbytku dospěli jen k těm dlouhokrkým žirafám a u nich jednou navždy skončili. Bůh to naštěstí nenechává všechno na nás. Vstupuje do světa. Ale, světe div se, někde jinde, než bychom čekali a opět jen proto, abychom mohli být. Nevstupuje jako ten, kdo by to všechno napravil, ale vstupuje z druhé strany, do procesu utrpení. Jestliže jsme se tady bavili o velikonocích o trpícím Bohu a kladli si otázku, jaký to má smysl, pak ten smysl trpícího, slabého, umírajícího Boha je v jeho milosrdenství k nám, v jeho lásce k nám a také k celému stvoření. Bůh na straně a téměř sám v bezeslovnosti trpícího a toužícího stvoření. Bůh sklánějící se do svého stvoření, do tělesnosti, která sténá. Bůh začínající, a to je stará moudrost, nikoli na nebi se svým dílem záchrany, ale na zemi. Bůh otvírající člověku na druhé straně, než by čekal, možnost volby, nové volby. Bůh zjevující se uprostřed porušenosti, abychom se i my mohli zjevit jako Boží synové uprostřed porušitelnosti.

Jsou svatodušní svátky, bratři a sestry. Omylem by bylo se domnívat, že Bůh na člověka hází svého Ducha jako pytel nebo jako síť, do které je člověk lapen. Působení Ducha svatého, které z člověka tupého dělá zjeveného syna a dceru Boží je také záležitostí vůle, chtění, touhy. Člověk musí říci své ano Božímu vykupitelskému záměru. Ale vězte, že jestliže má být můj a váš život, kohokoli z vás k něčemu, je mu potřebí toto ani říct. Bez něj to nejde. Musí prosit o dar Ducha a nepochybně jej dostane.

Stvoření čeká, svět čeká, toužebně vyhlíží. Ne, ještě jednou: nezaslibuje se mi a vám ani v nejmenším, že to bude jednoduché a skvělé a bezvadné a bez problémů. Naopak: Pavel mluví o utrpeních tohoto věku. Ale to, co se zaslibuje je větší a silnější, než utrpení - je to smysl všeho i toho, co se zdálo ztracené a nicotné a k marnosti vedoucí.

Oddíl končí slovy:Jsme totiž spaseni v naději. Pozorovatelná naděje není naděje. Kdo něco vidí, nepotřebuje v to doufat. Doufáme v to, co nevidíme, s trpělivostí to očekáváme. Můžeme se vrátit s nimi na začátek našeho kázání, v kterém jsme mluvili o pozorovatelných a lehce uchopitelných věcech jako o příkladu, z něhož jsme schopni vyvozovat normy chování pro člověka. Ne, to viditelné, je opravdu beznadějné. Tuhle naději, o které je zde řeč, byste skutečně ztěžka hledali v bězích přírodních, v chování živočichů, v dravosti silnějších. Opravdu v tom není žádná naděje. A království nebes k vidění na světě není. Svrchovanost této naděje je ovšem právě v tom, že není k vidění, že není k pozorování. To ji činí nadějí. Tužba po něčem, co vidíte, není nadějí, ale chtíčem. Jsme spaseni, zachráněni v naději, v neviditelném, neodečitatelném a přesto přicházejícím království nebes.

Bratři a sestry, vy, kteří jste dědicové Boží, naslouchejte pozorně toužebnému sténání stvoření. A nebojte se, jestliže vstupujete dnes do plného života církve, vězte, že její pravý život není jednoduchý. Je to však jediný život. A je to život, který má smysl a cíl. A cíl cest je více, než jejich kamení, cíl cest, je víc, než puchýře na nohou, cíl cest je víc, než útrapy cesty. Vy všichni, bratři a sestry, my všichni, pojďme na tu cestu. Spolu s námi jde Kristus. Jste dědicové Boží, spoludědicové Kristovi. Jestliže spolu s ním trpíme, budeme také spolu s ním oslaveni. Ámen

◄