Aleš Mostecký

O důvodech vděčnosti

& 1Tm 6,6-11; Kaz 3,9-13

„Adame, nedá se nic dělat, ale půjdete s Evou pryč. Už nebudete jídat ovoce stromů rajských tady v zahradě Eden. Už nebude stačit, abyste jen vztáhli ruku a byli nasyceni. Ve světě vám nebudou létat pečení holubi až k ústům. Budete obdělávat zemi, Adame. A to je pěkná dřina. Budete pracovat, lopotit se, abyste si pro sebe a pro své potomky získali obživu. Takový budete mít užitek ze všeho svého pachtění.“

A tak každý, kdo se rozhlédne kolem sebe, podobně jako Kazatel, syn Davidův, král v Jeruzalémě, vidí lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům. Vidí, jak se lidé lopotí.

Ne, že by Bůh přikázal: Budete dělat přesně tohle. To ne. Ale pokud se chceme uživit, musíme se snažit, musíme pracovat, lopotit se. Tento úděl je nám lidem dán. A tak je práce neodmyslitelnou součástí našeho života.

Užitek, který z toho máme je naše obživa. Chléb náš vezdejší, tak poněkud obrazně řečeno. To, že máme co jíst a co pít, to, že máme co na sebe a kde bydlet, to, že máme i mnoho dalších věcí, které zas až tak nutně k životu nepotřebujeme, ale zpříjemňují nám jej a dělají lehčím. Tedy alespoň potud, pokud fungují, nerozbijí se a my je nemusíme nechat opravovat a nemáme plnou hlavu starostí, co s tím je, kolik bude oprava stát a podobně.

Tak je to na světě zařízeno. A Kazatel k tomu poznamená: To Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas. Tušíme, že tady je narážka na čas týdne, kdy šest dní pracovati budeš a sedmý den si ponecháš pro to, abys měl klid na Hospodina, svého Boha, aby ses mu jeden den v týdnu mohl naplno a nerozptylován všedními starostmi věnovat. Ačkoli to my lidé třeba ani nechápeme, nevystihneme začátek, ani konec díla, jež Bůh koná.

A tak se lopotíme, sháníme svou obživu. A ono se to daří. Pole rodí, stromy plodí, slepice nesou, zvířata mají mláďata a mléko. Funguje to. Opravdu to Bůh dobře zařídil, učinil krásně, dobře, člověku ku prospěchu. A tak máme, co k životu potřebujeme. I když dnes většina z nás nepřijde do styku s tou úplně základní zemědělskou produkcí a děláme ledascos jiného a dostaneme za to peníze, nakonec skončíme u nákupu těch základních zemědělských produktů: pečivo, zelenina a ovoce, mléko a máslo, vejce, maso.

Ale teď nastává ta potíž. Když si začneme myslet, že všechno to, co je nutné pro náš život, to nepostradatelné, je také to nejhlavnější a nejdůležitější. Když si začneme myslet, že si tím můžeme svůj život zajistit. Když se vydělávání peněz, které máme mít kvůli obživě a bydlení, stane nejvyšším a jediným smyslem a cílem lidského života. V tu chvíli jsme tak říkajíc vedle. Ano, jsou to věci nepostradatelné: bez jídla zemřeme za několik týdnů, bez pití zemřeme ještě rychleji, bez obydlí umrzneme první zimu. Ale přesto jde jen o skutečnosti služebné životu, nikoli o skutečnosti podstatné. I když bychom bez nich nemohli dál žít, jejich dostatek pro přežití nebo i jejich nadbytek nám nezajistí skutečný a opravdový, důstojný a smysluplný lidský život. Touha po věčnosti, kterou Bůh vložil do srdce lidem - tak to nazve Kazatel - se tu a tam ozve a upozorní nás na to. A ne vždy se dá umlčet dalším bohatstvím a blahobytem.

Není to potíž jediná. Další se objevuje v tom, že naše lopocení, naše práce pro obživu, přináší užitek. V tom, že to funguje. Ano, slyšíte správně. Pracujeme, dostaneme za to peníze a nakoupíme, co je potřeba. A ztrácíme tak vědomí darovanosti toho všeho. Zapomínáme na toho, který nejen že uložil lopotu, ale také učinil krásně a v pravý čas to, že naše lopocení vydá plody. Myslíme si, že my a naše práce jsme ti jediní, kteří jsou hodní chvály za získávání obživy a prostředků k životu. Nevystihneme dílo, jež koná Bůh a které je nepostradatelným základem úspěchů naší práce. Vidíme možná konec, výsledek, ale ne začátek. Zkrátka zapomeneme být vděčni Bohu za jeho dary.

Proč bychom se měli před Bohem radovat z toho, že máme dostatek k životu? Proč bychom mu za nějaké dary měli být vděčni? To nám zmizí ze zřetele, proč díky činit. Nebylo tomu ani kdykoli dříve jinak, než že se bohatí v tomto věku spoléhají na své bohatství mnohem více než na Boha. Vždyť taková je i naše společnost, v celosvětovém srovnání nesmírně bohatá, ale o jejím vztahu k Bohu škoda mluvit. A nedejme se mýlit, my sami na tom neseme svůj podíl viny.

Nedokážeme těmto pokušením pokroutit naše myšlení odolávat. V důsledku toho je pak pokroucen i náš životní styl, naše jednání a všecko snažení. Nedokážeme spolu s Ježíšem citovat tváří v tvář pokušiteli, že nejen chlebem živ je člověk a že se nemusíme starat o to, co budeme jíst a co si vezmeme na sebe. Není pro nás tak snadné spolehnout se na dobrotu nebeského Otce, který zaopatřuje všechno stvoření a tedy i nás, ačkoli jsme ujišťováni, že jsme pro něj cennější než ptactvo nebeské a polní tráva.

Kazateli ale bylo jasné, že vděčnost vůči Bohu patří k opravdové lidskosti. S každým člověkem se to má tak, že když jí a pije a okusí při svém pachtění dobrých věcí, je to dar Boží. A proto není pro člověka nic lepšího, než se z toho radovat. Nebrat to jako samozřejmost. Projevovat svou radost z obdarování před Dárcem, být vděčný, takové je dobré, správné lidské jednání a Bohu milé.

A ještě jedno je dobré pro člověka, ještě jedno je projevem vděčnosti a našeho vědomí obdarovanosti: Konat v životě dobro. Nemyslet pouze na sebe. Pokud jsem dostal dar, smím jej část dát dál. Pamatovat na ty, kdo neměli díky nespravedlivému dělení bohatství, které mezi námi lidmi je běžné, neměli to štěstí, že mají dostatek k životu. Pamatovat na ty, kdo neobstojí z jakéhokoli důvodu v tvrdé konkurenci na trhu práce a nemohou si proto obživu zajistit sami. Pamatovat na ty, kdo byli postiženi nějakou přírodní katastrofou a přišli i o to základní k životu. Není nic lepšího, než konat v životě dobro s pomocí toho, co nám samotným bylo dáno jako dar. Kazatel to jednou nazve „pouštěním svého chleba po vodě“ (11,1).

Tak toto trojí je základem pro naše díkčinění: Smíme se radovat z toho, že máme potřebné k životu. Smíme být vděčni tomu, kdo nás tím vším obdaroval. Smíme pomocí těchto darů konat dobro ve svém okolí. (S vědomím, že dneska už není žádné místo na světě nedosažitelně daleko.)

Naše činění díků patří k naší zbožnosti, řečeno s pisatelem Prvního listu Timoteovi, patří k naší v srdci zakořeněné touze po věčnosti, po tom, který je Věčný, řečeno s Kazatelem. A tak buďme spokojeni s tím, co máme, a buďme vděčni. Nejenom jednou v roce, kdy na to máme vyhrazenu celou neděli, ale každého dne, který nám je darován. Vždyť s každým dnem je nám jistě dáno i to, co v něm budeme potřebovat. Amen

◄