|
Petr Firbas Text Gn 8,15-22, Čtení: Mt 13,l-9 Milí přátelé, bratři a sestry, dnešní
starozákonní vyprávění o konci potopy popisuje biblickou zkušenost víry, že
Bůh dává člověku i celému stvoření ohroženému zkázou a zánikem novou naději k
životu. Když to vyjádříme biblickými termíny: Bůh proměňuje svůj soud v
milost. Život trvá a obnovuje se navzdory chaosu a zkáze, kterou zde
symbolizuje právě ukončených plných čtyřicet dnů potopy. Zachráněný Noe
opouští na Boží příkaz úkryt archy a vychází na zem, která se opět stala
zemí, na které platí dobrý Boží řád. Je
to řád, který ukazuje k životu a život také umožňuje. Dobrý Boží řád celého
stvoření, který dodnes sami v našem světě nevytváříme, přesto, že si někdy
hrajeme na stvořitele a chceme poroučet větru dešti. Do tohoto řádu pouze
nezaslouženě vstupujeme a s vděčností v něm můžeme objevovat dobrý Boží dar.
Je to řád, ve kterém podle Ježíšových slov Bůh Otec nechává svému slunci
svítit na dobré i na zlé a déšť posílá
na spravedlivé i nespravedlivé Ježíš to říká v souvislosti své výzvy, aby se ti, kdo jej chtějí v
životě následovat, modlili za ty, kdo je pronásledují. Právě v tom se pak
podle Ježíšova slova stávají skutečnými syny a representanty nebeského otce.
A tady je Ježíš obsahově zcela v souladu s dnešním textem z první biblické
knihy Starého zákona. Z Božích dobrých darů žije i ten, kdo to sám neví a
nebo to popírá a Bůh nahrazuje svůj soud jednáním v milosti přesto, že výtvor lidského srdce je od mládí zlý. Je
to jako s tím človíčkem, který se na jedné karikatuře, která byla před
několika lety uveřejněná v časopise Český bratr, vypíná ve velké Boží dlani s
transparentem: Bůh je mrtev. A ta dlaň jej tomu navzdory nese. Boží řád, ve
kterém už pro člověka v celé jeho rozpornosti , do které strhává také vše
kolem sebe, neplatí jako hlavní Boží soud, ale Boží slitování a milost. Odtud
se pak dále rozvíjí celý dlouhý biblický příběh Božího jednání s námi lidmi.
Od Abrahama až ke Kristu. Ne už s hlavním předznamenáním Božího soudu, ale s
hlavním předznamenáním Božího slitování.
„Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor
lidského srdce je od mládí zlý“. To je cantus firmus Božího jednání a
biblické víry. Boží láska a milosrdenství proniká tuto zemi a tento svět
neúnavně, trpělivě, navzdory všemu a nikdy tomu nebude již jinak. To je
úžasně nadějné, když můžeme v tomto světě žít s předznamenáním Božího
milosrdenství a s jistotou, že je nám Bůh navzdory všemu milostiv a svému
stvoření zůstává věrný. A přesto toto Boží slovo „už nikdy nebudu zlořečit“,
slyšíme na pozadí potopy, zkázy a soudu. Právě proto, aby Boží slitování a
Boží trpělivost zůstala divem, nesamozřejmosti, abychom z Božího odpuštění a možnosti nového
začátku nechtěli udělat lacinou záležitost, aby Bůh zůstal Bohem a my lidé
pouze lidmi. Na nic nemáme samozřejmý nárok, vše by mohlo být jinak. A
tak je, bratři a sestry, celé vyprávění vlastně jedinečným vyznáním víry,
které chce starozákonní člověk předat i nám, že vše dobré, co v životě
přijímáme, je nesamozřejmé. A o této nesamozřejmosti vědět, znamená také Pánu
Bohu děkovat. Nesamozřejmost života jako Božího daru vede k vděčnosti.
Nesamozřejmost a nezaslouženost života, na který nemáme samozřejmé vlastnické
právo, nesamozřejmost životních podmínek kolem nás, které ještě stále život
umožňují, nesamozřejmost vztahů, které nám jsou darovány a které můžeme také
spoluovlivňovat a spoluutvářet. Právě pro to nám víra otvírá oči. , učí nás
údivu nad tím, co dostáváme zcela bez zásluh a často navzdory tomu,jak špatně
s tím zacházíme a jak tyto dary dovedeme ničit. Je tu nesamozřejmost Boží
lásky, kterou pak objevujeme i v těch zdánlivě nejobyčejnějších věcech, které
už někdy nevnímáme, a proto za ně nedovedeme poděkovat. Třeba život v celé
jeho jedinečné rozmanitosti. Židé dodnes dovedou být vděčni za samotný život
a jeho nejobyčejnější projevy a děkují za to ráno i večer. Setba a žeň, chlad
i žár, léto i zima, den a noc. Zdánlivé samozřejmosti, které patří k
podmínkám života na této zemi. Zaséváme
a sbíráme úrodu. Využíváme toho, co nám bylo svěřeno a darováno,
abychom to často tvůrčím a svobodným způsobem¨zpracovávali a přetvářeli.
Uléháme za tmy ke spánku, abychom si odpočinuli a vstáváme do nového dne, do
světla, které tu tmu prostě opět vystřídá
jako příslib životní naděje a nového počátku. Ale je to tak samozřejmé? S
každým nadechnutím přijímáme sílu k životu odjinud, než sami ze sebe, dýcháme
a vlastně už vůbec nevnímáme, že bez daru zvenčí, který jsme sami nedali, ale
na který jsme bytostně odkázáni, bychom tady jako živé bytosti už dávno
nebyli. Ale víra nám otvírá oči k tomu, abychom to samozřejmě nebrali a byli vděčni. A každá neděle je
příležitostí k tomu, podívat se na svůj život z úhlu víry a tím také z úhlu
vděčnosti a nejenom stálých nároků, kterých je dnešní život plný. Noe
je podle svědectví Starého zákona mužem víry, a proto to první, co na této
darované, obnovené zemi vykoná, je oběť. Ze všech čistých dobytčat a ze všeho
čistého ptactva obětuje. Ne všechno, ale ze všeho. A to je podstatný rozdíl.
Tak tomu bylo i později, když Izraelci přinášeli do chrámu ze všech prvotin
své úrody. Přinášeli to před Boha. A tak i Noe tím zástupně vyznává:
Připomínám si teď a tímto způsobem, že všechno patří tobě, Bože, i můj život
patří tobě. A ty máš také právo mě soudit a odsoudit. Ale ty to neděláš.
Všechno je tvé, ale ty mi to tvé nezaslouženě dáváš a s velikým rizikem a
láskou mi to svěřuješ. A děláš to znovu a znovu, přestože já ten dar znovu a
znovu všelijak znehodnocuji a ničím. Dáváš mi život na tomto světě jako stále
novou příležitost k dobrému a k tvým užitkům, navzdory tomu, že ji mnohokrát
promarňuji,. A já si to teď spolu s ostatními připomínám u tvého oltáře touto
obětí. Vše je tvé a ty mi to nezaslouženě svěřuješ. To
je bytostná zkušenost víry. Bůh dává ze svého a jeho dary nejsou závislé na
tom, jak se obdarovaný chová. Boží
dary jsou zcela závislé na tom, jaký
je dárce. Jaký je Bůh sám. A jaký je, o
tom svědčí tento dávný text právě na
temném pozadí potopy a činů člověka, které jsou zlé. Bůh je ten, kdo náš světa
i nás lidi vždy znovu vyvádí ze zkázy. Je to Bůh, který lituje, že
chtěl učinit zlé. Je to Bůh, který si říká ve svém srdci:“Už nikdy nebudu
zlořečit zemi, přestože každý výtvor člověka je od mládí zlý. Ano, je
možné říci, že právě tady hledíme přímo do Božího srdce. Takový je Bůh, že
obnovuje život navzdory všemu. Právě u toho je srdcem, a můžeme tomu rozumět
přesně tak, jako když my řekneme, že
někdo je u toho srdcem, že to je právě to, co je mu nejvlastnější. Bůh je srdcem u toho, když se obnovuje
život, když zase začíná platit řád uprostřed chaosu. Je srdcem u toho, když
si jako lidé uvědomujeme, že žijeme z jeho darů, z jeho odpuštění, když jsme za
to vděčni. Ale
možná si řekneme, že je to tu všechno příliš černobílé. Copak z lidského
srdce vycházejí jen zlé věci? Copak nejsme dobří a tu a tam potvory, jak
zpívá Svatopluk Karásek v jedné své písni? Není to spíš tak? A přece. V tomto
biblickém textu nejde o nějakou abstraktní diagnózu hříchu člověka, ale spíš
o to, aby na pozadí tohoto velikého kontrastu vystoupila velikost božího
slitování. Ten kontrast hříchu a milosti ovšem nikdy nepochopíme z odstupu.
Nikdy ho nepo-chopíme tam, kde bychom si s myšlenkou Boha jenom nezávazně
pohrávali, bez údivu, bez bázně a bez vděčnosti. Teprve před Boží tváří a
tváří v tvář Boží dobrotě a trpělivosti začínáme vnímat, jakou změnu
potřebuje náš život a naše vztahy. A nedá se o tom mluvit obecně. Je to
tajemství víry. Bůh je nám lidem i se všemi našimi hlubinami a propastmi
milostivý. Tak bych vyjádřil tu základní předávanou zkušenost víry, která je
zachycena už zde v tomto prastarém textu a která se pak stala tím
nejdůležitějším odkazem Izraele a určovala celou jeho dějinnou existenci.
Vždyť všechna setkání s Bohem, která pak prožijí starozákonní
svědkové...odvážný a přece nedočkavý Abraham, rozporný a vnitřně složitý
Jákob, toužící po požehnání, odhodlaný i unavený Mojžíš, věrný i pořádně
chybující David i proroci … všechna toto setkání jsou již setkáními po
potopě. Jsou to setkání, ve kterých a skrze které s námi Bůh znovu a znovu
začíná a obnovuje vztah mezi člověkem a Bohem. Jsou to setkání s Bohem který
se jednou provždy rozhodl, že zemi nebude zlořečit, který se rozhodl pro
trpělivost s námi. Jsou to setkání s Bohem, který není neměnný, ale nad jehož
všechny skutky zůstává slitování a dobrota. Jestliže pokračuje život se vším,
na co jsme si zvykli, pak je to dar. Vůbec ne náhodou je tento text určen v
řadě biblických textů právě na neděli díkůčinění. A jestliže tu častěji
používám to těžko nahraditelné slovo milost, pak tím vyjadřuji to, co je v
tomto textu nejdůležitější. Že náš život není jen tak, že nežijeme jako lidé
tak, že na všechno máme samozřejmý nárok .Že život je dar boží lásky a dobroty.
A nejenom život, ale i víra a všechno to, co do života přijímáme skrze
Kristovo evangelium. Kdo se dá k víře pozvat, ten může pak Boží dary vnímat i
v těch nejobyčejnějších věcech. Ten může vyznat: Pane Bože, děkuji, že jsem
si směl odpočinout a zase vstát. Děkuji, že mohu také zasévat s nadějí, že
sklizeň bude. A to nejenom na poli, ale také v životě, ve vztazích i ve
věcech víry a Kristova království. Ani ta jeho setba nepřestává a už dnes
přináší užitek. Protože ten rozsévač má výdrž, je u toho srdcem a neunaví
se a ničím se nenechá od svého dobrého
díla odradit. Díky za to. A díky za to, že každou noc střídá nadějný den a
každou tmu Tvé světlo. Amen Pořad bohoslužeb Neděle díkůčinění s Večeří
Páně Introitus: 19. neděle po Trojici: Žalm
145,15- Píseň: 65 Společné čtení Žalmu 104, 1- Modlitba: Hospodine, Bože a v Ježíši Kristu
Otče náš, děkujeme
za dnešní den, který jsi přidal k našemu životu. Děkujeme, že v něm můžeme
vzhlédnout od svých každodenních starostí a do všeho si připomenout a zpřítomnit
pro sebe tvoje milosrdenství a tvou věrnost. Ta nás drží uprostřed chaosu,
ohrožení a starostí a znovu vrací k tobě, když se ti vzdalujeme a opět
žijeme, jako by tebe nebylo. Děkujeme za dar důvěry v tebe, kterou svým
Duchem v našem životě nezaslouženě obnovuješ. Děkujeme za to, že jsme, že dýcháme, že smíme mít
lidi, kteří nás mají rádi a my máme
rádi je. Před tebou si znovu připomínáme
nesamozřejmost všeho dobrého, co v životě dostáváme, především toho, co tu
prostě je a co jsme si sami nevydřeli . Děkujeme, že tě dnes smíme chválit,
prostě se zastavit a připomenout si
slovy biblických svědků, že ty dáváš svému slunci svítit na zlé i
dobré. Děkujeme za sklizenou úrodu, za chléb, který s až přílišnou samozřejmostí
dáváme v supermarketu do košíku. Děkujeme i za dobré výsledky práce našich
rukou i hlav. Děkujeme za zdraví, za své spolupracovníky, za vše, co nám
usnadňuje život. Děkujeme, že uprostřed světa plného nároků a požadavků nás
učíš nesamozřej-mosti všeho a životní vděčnosti. Děkujeme, že ve svém
životním kalendáři smíme mít neděli, kdy ti přicházíme poděkovat a tebe
prostě chválit. Vyznáváme, že nám schází vděčnost a pak se o sebe stále
bojíme. Tam kde nás zachvátí chaos, tam, prosíme, vnášej znovu do našeho
života svůj dobrý řád, kde podléháme svým vlastním nárokům, tam nám ukazuj na
nesamozřejmost a darovanost všeho. Ujisti nás znovu svým milosrdenstvím u
stolu Kristova odpuštění. Dej ať se tebou, jako naším hostitelem, dáme znovu
pozvat k pravdivosti života ve víře, lásce a naději. Amen Biblické čtení: Mt 13,1-9 (br.
Kirschner) Píseň: 163 Kázání: Gn 8,15-22 Píseň: 461 Příprava k Večeři Páně Milí
bratři a sestry, než budeme přistupovat ke stolu Páně, skloňme se před Boží tváří a takoví, jací jsme v
tichosti srdcí mysleme na to, co jsme učinit měli a neučinili, na to, v čem
jsme se provinili proti
řádu Kristova milosrdenství ve vztahu k druhým lidem Před tebou, Bože, toto
vše vyznáváme jako svůj hřích. Potvrďte bratři a sestry toto vyznání každý
sám za sebe slovem: Vyznávám. A přece před tebe předstupujeme s
nadějí na odpuštění pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, který pro nás zemřel
a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení také v našich životech. Vyznejme
to každý sám za sebe slovem: Věřím Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil
nám, jsme ochotni odpustit těm, kdo se provinili proti nám. Vyznejme, bratři
a sestry, tuto ochotu jako přítomné i budoucí odhodlání slovem: Odpouštím. Kdokoli
takto ve svých srdcích vyznáváte, nepochybujte, že máte skrze utrpení a smrt
Kristovu odpuštění hříchů. Vše je zakryto smrtí Kristovou. Milost Pána
Ježíše Krista s námi se všemi. Protože
se touto svátostí spojujeme s křesťany na všech místech, vyznejme svou víru
slovy apoštolského vyznání víry. Pán
Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen..... Beránku
Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi. Pozvání
ke stolu Píseň: 397 – čtení po vysluhování Iz 55,10-11 Modlitba Ohlášky a přímluvná modlitba s Modlitbou
Páně – br. Kirschner Píseň: 699 Poslání: Koloským 3,15-17 Požehnání Píseň: 510 |