Jan Jun

Vstup: Ž 8,1

Písně: 642, 219, 221, 177

Bože, ty přivádíš den ke svítání

Učíš ráno, aby probouzelo zemi.

Všichni: VELKÉ JE TVOJE JMÉNO

VELKÁ JE TVOJE LÁSKA

P.: Tobě údolí radostně zaplesají

Stromy zatleskají.

V.: VELKÉ JE TVOJE JMÉNO

VELKÁ JE TVOJE LÁSKA

P.: Před tebou se skloní mocní země

Chudí a pronásledovaní budou v radosti provolávat

V.: VELKÉ JE TVOJE JMÉNO

VELKÁ JE TVOJE LÁSKA

P.: Tvoje láska a tvé milosrdenství trvá navěky

Čerstvé jako ráno, jisté jako východ slunce.

V.: VELKÉ JE TVOJE JMÉNO

VELKÁ JE TVOJE LÁSKA

A tak toto ráno,

V pestrém společenství

tvé církve na zemi i na nebi

Chválíme tvé stvoření

Tvůj život

Tvoji smrt a vzkříšení

Tvůj zájem o nás.

A tebe prosíme:

V.: DEJ NÁM NOVÝ ŽIVOT

KDYŽ JSME USTARANÍ

NOVOU LÁSKU

KDYŽ NAŠE SRDCE ZATVRDLO

ODPUŠTĚNÍ

KDYŽ SE CÍTÍME ZRANĚNI

A RADOST A SVOBODU

Z DUCHA SVATÉHO

KDYŽ JSME OTROKY SEBE SAMÝCH

(Ticho)

P.: Všem a každému

Kdo lituje upřímně

Bůh ohlašuje odpuštění

A uděluje nám právo začít znovu.

Bohudíky!

V.: AMEN.

Ž 8

Gn 2,1-24

Včera jsme byli na výletě, viděli jsme krásná místa naší země - hory, lesy, potoky a řeky, stromy, stráně... v zámecké zahradě byla různá zvířata… Chvíli svítilo sluníčko, také pršelo, jinak příroda vypadala ráno, když jsme vyjížděli, jinak, tak trochu tajemně působilo údolí Polánky, když se stařičký autobus šplhal do kopce zpátky…

Přemýšleli jste někdy o tom, proč je vše v přírodě tak krásné, tak účelné?

To jsou všechno zázraky. To všechno tu už bylo před námi.

Často se ale může stát s lidmi divná věc.

Že ve skále vidí jen šutry, z kterých se dá udělat čtyřproudová dálnice.

Ve stromech vidí jen prkna, která se pořežou na pile a dobře prodají.

V zeleném trávníku už vidí betonové parkoviště, kde se bude vybírat parkovné, nebo budoucí supermarket, kde budou lidé dělat velké nákupy.

Přírodu vidí jako pouhou věc.

A na protest proti tomu začnou někteří volat: příroda je přece plná božské síly. Pryč s lidskou činností, ta jen přírodu ničí, pryč s městskou civilizací, nejlépe je přece vrátit se k přírodnímu životu někde na samotě, pokud možno bez druhých lidí….. A budou mluvit o přírodě jako o bohyni matce a uctívat ji…

Asi už také cítíte, že už je na čase, abychom se podívali do bible.

Hned na prvních stránkách se tam totiž mluví o stvoření světa. Pozor, nepopisuje se tam, jak svět vznikal, však také bible není žádná učebnice přírodopisu nebo biologie. Spíš je tam vyznání: svět a život vznikl z Boží lásky. Nevznikl náhodou. Vše má svůj řád a je to dobře, protože chaos, kdy nic není na svém místě a všechno je pokaždé jinak, to je něco hrozného, žít se v tom nedá. Nápadné je, jak každý den stvoření Bůh končí slovy: a bylo to dobré. To znamená: život je dobrý. Život má kladné, pozitivní předznamenání. K tomu se smíme vracet my dospělí (nenechat se zválcovat životem tak, že bychom si řekli: ále, život je zlý a nanic), tohle bychom také měli předat svým dětem.

Takže jsme z bible vyčetli to první: že příroda je Boží stvoření. Není to pouhá věc, jen materiál nebo pouhý shluk buněk. Můžeme v kráse a důmyslnosti přírody poznávat lásku a velikost toho, kdo ji stvořil. Příroda však také není bůh, abychom ji uctívali. Bůh je spíš dárcem toho všeho krásného. Svět byl stvořen jako zahrada, jako dobré místo pro život. Příroda je živá, proto stromy v bibli například tleskají, hory poskakují jako jehňata, aby chválily Boha. Kdo to chce vidět, tak to vidí.

A jak se tedy máme k přírodě chovat, o tom v té biblické zprávě o stvoření také čteme. „Hospodin postavil člověka do zahrady, aby ji obdělával a střežil“. To je ta druhá věc: člověk má obdělávat zahradu a střežit. Obdělávat, tedy pomáhat jí, střežit, tedy být k ní pozorný a obezřetný ke všemu, co by jí mohlo škodit. Všimněte si, že se tu neříká: žádná lidská činnost, ta je od zlého,vše nechte na bohyni přírodě. Člověk má něco dělat, má zahradu, přírodu obdělávat a střežit, tak jako se dobrý hospodář stará o pole nebo o les. Nenechá přece pole zarůst plevelem, nenechá les zničit škůdci. Obdělávat a střežit, to ovšem znamená ne využívat a ničit, nýbrž pečovat s láskou a s citem. Když ještě vzpomenu na včerejší výlet, pak jsme viděli přece také mnoho dobrého, co člověk vykonal.

Že však lidská činnost není vždy k prospěchu přírody, často spíš naopak, toho jsme dnes bohužel často svědky. O tom však nechci mluvit. Zakončím raději spíš příkladem toho, jak se lze starat o svět a o život na něm.

Je to skutečný příběh muže, který sázel stromy. Bylo to v krajině jižní Francie, ve vyprahlé a zpustlé oblasti, kde se nedalo žít a kde pro nedostatek vody zanikl život ve vesnicích. Tam jeden muž začal sázet stromy. Nedělal to kvůli sobě, nevěděl ani, komu patří pozemek, kde sázel. Ale začal sázet žaludy a bukvice, které předtím pečlivě vybral. Mnoho jich nevzešlo. Ale několik rostlinek přece jen vzešlo a i když některé stromky uhynuly, přesto vznikl postupně mladý les. Ten muž dělal den za dnem stále to samé. Vybíral kvalitní semena, sázel je. Sázel další druhy stromů. Proběhla mezitím první světová válka, nesmírně ničivá, kdy se lidé zabíjeli v zákopech. On se ale o válku nestaral, bez přestání den co den sázel nová semena a staral se o to, co už vzešlo. S mladým lesem se objevila voda, objevila se i zvěř a do vesnic se pomalu vracel život. Všechno šlo vlastně nenápadně, proměna kraje přicházel pozvolna, nikdo si to neuvědomoval, proč tomu tak je. Jen návštěvník, který navštívil kraj vždy po delší době, si to mohl uvědomit. Proběhla druhá světová válka, ještě hroznější a ještě ničivější než ta první. Ale ten muž, už stařec, stále pokračoval ve své práci a o válku se nestaral. Les rostl a rozšiřoval se. Vesnice kolem se díky tomu začaly obnovovat. Lidé se do nich rádi vraceli. Život tu začal vzkvétat. Málokdo si uvědomil, že to bylo kvůli jednomu tichému muži, který zemřel docela v ústraní. Muž, který sázel stromy.

My dnes po bohoslužbách půjdeme spolu ven a zasadíme tam stromek. Ten stromek nám bude připomínat, že svět a příroda je něco ohromného. Je to Boží stvoření. A my se máme o to Boží stvoření starat. Obdělávat a střežit. Amen.

Pane Ježíši Kriste, tys ukazoval na lilie polní a ptactvo nebeské, když jsi k lidem mluvil o Božím království. Pohled na ně může pomoci osvobodit od zbytečného starání. Díky, že nejsme sami, že jsme součástí celého stvoření. Díky, žes k nám také mluvil o malém semínku, které vyroste ve veliký strom. Býváme často netrpěliví a věci bychom chtěli strhnout silou. Díky, že největší zázraky kolem nás jsou tak prosté. Amen.

Než strom zasadíme, zkusíme si jej namalovat….

Co nám ještě schází?

Kořeny.

Bývají často stejně tak rozměrné, jako koruna.

Nejsou vidět, a přitom jsou tak důležité, aby se strom nevyvrátil.

Aby mohl kořeny čerpat výživu a růst.

S námi lidmi je to také tak. Potřebujeme nezbytně kořeny.

Něco, co sice vidět není. Ale co nás živí, co nám dává stabilitu.

A to je víra.

A nyní spolu zazpíváme kousek za žalmu 8. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi….

Ž 121

◄