Tomáš Molnár

Text: Iz 44, 21-23

Bratři a sestry, základní zvěstí tohoto oddílu je, abychom použili obratu Bonhoeferova, nelaciná milost To že je zde Jákob, to, že je zde Izrael, to, že je zde církev, není samoúčel, ale má to nějaký smysl, nějaký cíl. To, že jsme lid Boží, křesťané, má nějaký cíl. Spása není poduška, ale ryze praktická věc života. To, že sem do kostela, člověče, chodíš, není nějaké staromilecké utrácení nedělního dopoledne, ale má to mít význam, dokonce světodějný význam.

Co znamená milost Boží? Je to Boží vyvolení, zjištění toho, že jsme Božím stvořením a že jsme milovaným Božím stvořením. A opět: není to samoúčelné. I kdybychom k mnoha jiným účelům nedohlédli, zde ho známe. Jsme Božím stvořením proto, abychom byli služebníkem – patříme Bohu jako služebníci. Je dobré říci si, co znamená slovo služebník. Je to jedno z často užívaných slov v Písmu. Hebrejsky se služebník řekne EBED. A tohle EBED znamená také otrok. EBED je ten, který náleží svému pánu a tím Pánem je zde prostě a jednoduše Hospodin. Tak, jako si otrokář koupí otroka za peníze a ten mu pak patří jako majetek, Hospodin si utvořil nás a patříme mu jako majetek. V popisu záchrany je navíc ještě řeč o vykoupení – je tam použito výrazu pro zaplacení otroka. Punktum. K tomu není co dodat.

Jak se tahle věc zajídala, je patrné už na starověkém překladu do řečtiny, na Septuagintě, která chce zeslabit v rámci jakési starověké vlny humanismu. Místo DOULOI, což by byl odpovídající výraz, přeloží PAIDAS, což se sice dá také přeložit jako otrok, ale daleko spíše se to chápe ve smyslu dítě, potomek. A pak tedy už nikoli Boží služebníci, ale Boží děti. To jistě najdeme jinde, ale zde jde o služebníky, o otroky. To je Boží volba nás a naše volba Boha, to je smlouva mezi námi a Bohem. On nám bude Bohem a my budeme jeho služebníci. To je svoboda Božích dětí.

Ten poměr je jasný – poměr Stvořitele a stvořeného. Jiný Bůh je nesmyslný. V oddíle, který předchází, je popsán modlář, který to činí naopak – tvoří si Boha – vydlabe jej ze dřeva, odštěpky z toho si zatopí pod hrncem, nají se, krkne si a pak se tomu svému výtvoru klaní a třeba mu i rozkazuje a chce po něm. Tady je to jinak, ještě jednou opakuji, ty jsi stvořením a on je Stvořitel a ty jsi jeho služebník a on po tobě něco žádá.

Obsah služby, bratři a sestry, je vyjádřen hned v dalším verši. Jakkoli je to jen popis Božího smilování, je to také popis služby, protože naše služebnictví se projevuje následovnictvím Hospodina. Bůh smaže jako mrak naši nevěru – jako když raní opar rozpustí vycházející slunce, tak se rozplyne naše nevěrnost. Nejlepší příklad pro nevěru je nevěra partnerská – tak, říká se tady, jsme ve své laxnosti, ve své lhostejnosti vůči své povinnosti služebníka nevěrní Hospodinu. Přesně tak je to hnusné a srdce rozrývající, jako nevěra. A přesto je to rozpuštěno jako ranní opar. A stejným způsobem jsou odpuštěny hříchy. Tady jsou hříchy skutečně zjistitelnými přestoupeními. Tak zjistitelnými, jako vražda a krádež. A protože není menších a větších hříchů, je to vše jako vražda a krádež, něco, čeho se štítíme a odsuzujeme to – a přesto jsme na tom všichni stejně jako zloději a vrahové. A i toto je rozpuštěno jako ranní opar. Jako když skrze mraky zasvítí slunce. Veškerá vzdálenost od Boha, kterou je hřích, je Bohem překonána.

Ten verš je, přátelé, také popisem Božího soudu. Boží soud je jiný, než jsou soudy lidské, než je naše soudnictví. Ba i podstata starozákonního soudu byla jiná, než je podstata našeho soudnictví. Smyslem nebyl trest, ale náprava spáchaného, Návrat k původnímu stavu. A takováhle náprava něco stála, něco stojí – spousty námahy. Jistě, odpuštění něco stojí – a co stojí, je nám dokonce velmi názorně předvedeno v příběhu Ježíšově, toho, který se stal pro nás služebníkem, otrokem– je to sestoupení až na dno, až k úplnému sebezmaření, sebeodevzdání, až na dno lidské bezradnosti – tak daleko jde příběh kříže. A my jsme, přátelé, následovníci Kristovi v tomto světě – z toho nemáme výmluvy a v tomto soudu, jím takto odsouzeni – omilostněni, nemůžeme jinak, než takto svět odsuzovat – omilostňovat, pracovat v něm na nápravě, vsazovat vše zpět do řádu Božího, a to třeba i s velkou námahou. Jestliže on nás takto omilostňuje, pak náš návrat až k němu, ke kterému jsme zde vyzváni, je právě tímto následovnictvím, služebnictvím.

Ten poslední verš, bratři a sestry. Bývá vykládán jako pouhý hymnický závěr toho všeho, co jsme právě přečetli. Důkaz velikosti Boží – jásá nebe a země a voda šplouchá radostí a stromy plácají rytmicky větvemi, protože všechno to má radost z Pána Boha. Nepochybně, i toto jest pravda. Jenže ono to má, myslím, ještě hlubší rovinu. V Písmu, budete se divit, není příroda a stvoření mrtvou matérií. Naopak, je velmi živá. Dokonce celá země je živým tvorem, který si s Pánem Bohem dokonce povídá. To jen naše přiblblé kausální myšlení si usmyslelo, že s tím vším budeme zaházet jako s mrtvolou a dokonce se někteří v tomhle svém tupém materialismu neštítí i biblí zaštiťovat.

Ale je to také jen stvoření.

Tohle veškeré stvoření není v Hospodinem chtěné harmonii a kráse. Cosi se stalo a stále děje, co řád Boží ruší a ničí. Až podnes – a příčinou je lidský hřích. Apoštol Pavel říká, že celé stvoření toužebně vyhlíží, až se zjeví sláva Božích synů – Božích služebníků. Zde můžeme snad uchopit pozitivně onen překlad Septuaginty, že jsme také Boží děti. Když to takto jest, když takto proběhne onen Boží soud nad námi a my se vydáváme zpět k Bohu, když jej následujeme, pak už nebesa, voda, hory, stromy v lese, všechno, celé stvoření jásá, raduje se, protože už se zjevuje sláva Božích synů, protože ono to stvoření touží zpět do řádu, touží po nápravě zprzněného, pak toto veškeré stvoření zahlédá již svou naději . Ty stromy chtějí být stromy a nechtějí, aby z nich byly vyřezávány modly – rozumějte tomu obrazně – to, co je živé stvoření nechce být mrtvou modlou, mrtvým majetkem, ale chce to také, spolu s námi živě sloužit Bohu.

Takhle daleko, přátelé, sahá váš, náš úkol, takto to je. A nemáte, nemáme z toho výmluvy.

Nuž tedy: Bůh maže tvá přestoupení a rozpouští tvé hříchy. navrať se až k němu také ty. Ámen

◄