Petr Pivoňka

1.Mojžíšova 2,4-7 ( 1.čt: J 9,1-12; poslání: 1 K 15,20-23.42b-45 )

Dvě různé zprávy o stvoření slyšíme z první a druhé kapitoly Bible. Z různých dob a prostředí. Ale je naprosto nepatřičné tahat je do výzkumů astronomie či biologie. Jsou to dvě různá vyznání víry.

První kapitola Bible zpívá oslavnou píseň o tom, že jediný je skutečně Bohem a vše, co stvořil, bohem není, a přece to tu není náhodou, má to dobrý smysl, a člověk má výsadní poslání, aby byl Božím obrazem. A druhá kapitola rychle spěchá na zem, která potřebuje člověka, jako půda zemědělce..

Tahle dvě vyznání jsou spolu v rozhovoru. Potřebují se a doplňují. Proto určitě zklamou všechny, kteří by chtěli poučovat světské vědce, ale i neujasněné spolubratry, tím jak to podle Bible jedině všechno bylo, a že kdo tak nevěří, nemá pravdu. Ale naopak potěší ty, kdo vnímají, že pravdu o světě, životě a člověku hledáme společně. Že každý poznáváme jen z částky, jen z určitého úhlu, že potřebujeme být v rozhovoru. Však nás to Bible dobře učí: První kapitola bible potřebuje druhou, zákon proroky, první tři podobní evangelisté čtvrtého Jana, apoštol Pavel Petra a Jakuba.

Tak tato dvě vyznání povzbuzují ty, kdo se snaží rozumět spolubratřím v jiných církvích, protože v církvi Kristově jedna denominace potřebuje druhou, její pohled a důrazy. A tahle potřeba z Božího ducha nepřestane, ať si katolická vrchnost vyhlašuje o jediné pravé církvi co chce. Tím se nemusíme nechat zviklat. A ty dvě různé sestry v rozhovoru , ty dvě první kapitoly Bible, povzbuzují ostatně také ty, kteří respektují odlišný názor i  v naší evangelické církvi i v jednom takovém sboru, jaký je ten náš.

 

Ale teď už se rychle soustřeďme na to, co je těm dvěma různým vyznáním podstatně blízké, v čem jsou zajedno, i když to každé říká různě. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm a nebylo člověka, který by zemi obdělával.

Z obou kapitol slyšíme, že by svět nebyl světem a země zemí bez svrchovaného Boha Stvořitele, ale také ne bez člověka  S překvapivou až zarážející přímočarostí se zde bible zaměřuje na člověka: dokud není člověka, není na zemi nic. Dokud není zemědělce, není ani křoviska, natož byliny. Nejprve je třeba člověka, aby svět byl světem, ne pustinou, aby země byla zemí, zahradou rozmanitou, plodnou a krásnou.

Nejprve je třeba, abych byl já člověkem, aby na tom mém flíčku země se mohlo dařit tomu, co je odjinud darované a vysazené.

 

O to víc nás možná zaskočí, když tu jakoby jedním dechem o každém z nás zazní, že jsme jen prach země. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země…

             Považme, s jakou kvalitou, s jakým charakterem si Pán Bůh v každém z nás začal!

Ale není to přece jen trochu předčasné na tohle hned myslet? Sotva jsem slyšel, že mě tu Bůh chce a potřebuje, už mám myslet na to, že tu za chvíli nemusím být a nebudu? Proč mám jako dítko Boží hned myslet na prach v urně?

            Asi je to zneklidňující, ale pravdivé, a v čas, ne předčasné o tom slyšet. Při návštěvách DD a nemocných si to zvlášť uvědomuji, jak důležité je, jak člověk o sobě smýšlí a žije včas, dokud mu nic neschází, protože je to příprava na čas, kdy bude muset bytostně cítit svou prachovitost.

Ale jde tu ještě o další věc. Bůh nás přece nesráží do prachu nelítostně a zbytečně. To dokáže člověk člověku. Hospodin Bůh nás naopak vytvořil, prach ze země. Formuje náš prachbídný charakter, ve svého člověka. A k téhle formaci patří hned zkraje bible připomenutí až varování: vzpamatuj se, člověče, vždyť ty jsi jen prachobyčejný zemák. Jak ta brambora před Bohem. Hebrejština to naznačuje slovní hříčkou. Člověk se řekne Adam a země, půda, adámá. Výmluvná je i latina. Člověk je homo a půda humus. Člověk bývá mnohdy pěknej humus, místo aby byl dobrou půdou. Proto se člověče vzpamatuj! Ty nelidský suveréne,  ty žalostný náfuko, ty ubohý ješito!  Ne nadarmo byl prach a popel v Izraeli symbolem pokání.

 

Zároveň s tímto připomenutím tady zní  nadějné poselství. Hospodin Bůh se od prapočátku k lidskému prachu sklání!  I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života a člověk se stal duší živou.

Tak se tady vedle toho slavnostního slovesa „stvořil“, z první kapitoly, vyhrazeného jedině Hospodinu, objevuje mnohem zemitější „vytvořil“:, doslova zformoval, uhnětl svýma rukama. I vytvořil Hospodin Bůh člověka….. Je to cítit materiálem země, prachem a hlínou, z níž hrnčíř formuje své nádoby, aby k něčemu sloužily, něčím dobrým naplněni. Bůh se sklání k našemu prachu, a z toho, co se mu rozpadá pod rukama, trpělivě svou vůlí i doteky utváří potřebného člověka.

A víte co odtud můžeme sledovat  dál, nejen v Písmu, ale i v dějinách Božího lidu, církve, i v našich osobních příbězích? Že to Hospodinovo „vytvořil člověka z prachu země“ nebyla  jednorázová událost v nějaké nedohledné minulosti. Že Hospodin vytváří, formuje svůj lid, svou církev, nás osobně dál. Sklání se znovu podivuhodně do našeho prachu, tam, kde se zdá, že z nás už nic dobrého nebude, kde se znovu nějak deformujeme, nebo jsme rozkládáni hříchem a působením zlého, tam můžeme přece znovu překvapeni rozpoznávat, jak se k nám sklání, a formuje nás ve svého člověka, v nádobu, která má sloužit naplněna jeho obsahem a jeho duchem. Vždyť odtud můžeme pohledět až k apoštolskému svědectví o pokladu evangelia, který Bůh vložil do našich hliněných nádob, aby bylo zjevné, že ta nesmírná moc je Boží a není z nás.

Copak nejsme i my tady nějak svědky toho, že nás Bůh nepřestává utvářet, trpělivě láskyplně nás formovat, svým slovem a svým Duchem, někdy dokonce svými doteky?

 Jsme jen prach. Copak to na nás někdy tíživě nedolehne? Ale dechem Božím se znovu stáváme duší živou. My prachobyčejní a prachbídní stáváme se, Bohu díky, lidmi duchaplnými!

 

A konečně: slyšeli jsme dnes prve z Janova evangelia, že Ježíš při setkání s jakýmsi slepým od narození, plivl na zem, a udělal bláto, kterým potřel slepci oči, načež ho vyslal, aby se umyl, a on prozřel. Můžeme za tím podivným úkonem vidět víc, než jen jakýsi magický trik. Ježíš zpřítomňuje Hospodina, Boha, který se od prapočátku z lásky sklání k prachu země, aby člověku nejen otvíral oči, připomněl mu kým je a k čemu tu je, ale aby mu vdechl dech opravdu lidského života.

A když pak na uzdraveném vyzvídají „Jak to, že se ti otevřely oči“, on odpoví: „Člověk jménem Ježíš mi to způsobil.“ Oni mu řekli: Kde je ten člověk? A odpověď zněla: To nevím. Všimněme si, o Ježíši se mluví jako o člověku. Když to čteme skrze náš dnešní text, můžeme zaslechnout: Ježíš je člověk, který dýchá Božím dechem! Člověk Bohem nadchnutý, dýchající, a zároveň ten, který dech Boží na druhé vydechuje, umí jej někomu vdechnout. Tajemství Kristovo!

Kde je ten člověk? Nevíme. A přece věříme, že se jeho duchem můžeme i my nadechnout, abychom i my jeho dechem dýchali,  a z něho druhým vydávali. Ten člověk chce dýchat skrze nás.

Modleme se:

Pane Bože, děkujeme, že Ty , který znáš prach a bídu jednoho každého z nás, se do našeho prachu skláníš, abys nám byl Duchem oživujícím. Dej nám zhluboka dýchat Tvým dechem, abychom strasti zmáhali, v bídě si neustlali, na cestě víry vydrželi, prostředí našeho žití proměňovali v lidštější. Amen.

◄