Učila nás normálně žít
David Šorm
Dne 20. července zemřela po krátké těžké nemoci Mgr. Květoslava Burešová ve věku 75 let. Pedagožka, která se v oblasti praktické ekologické výchovy angažovala celý svůj produktivní život. Vzácná žena, která za výsledky svého úsilí získala mnoho vážnosti a ocenění. Myslím, že mezi evangelíky nebyla tolik známa. Ekologové, učitelé a žáci zase často netušili, že byla evangelickou křesťankou. Pocházela z širokého „klanu Šilarů“ od Horní Čermné, ke kterým se ráda hlásila. Možná i to patří k „evangelickému stříbru“, o kterém v poslední době čítáváme. Že v určité oblasti nadaní a odhodlaní lidé se pustí se vší vervou do svého poslání. Ač berou sílu a odvahu z víry, jsou vděční za společenství křesťanů, kteří budují sbor v jejich blízkosti, sami do sboru chodí především čerpat, aby mohli dávat jinde. Nejvíce a nejdéle „dávala“ Květa v Kněžicích na Třebíčsku, kde se svým manželem Vladimírem, lesníkem, původně bydleli. Tam také založili možná první středisko ekologické výchovy, Chaloupky. Chaloupky byly a stále ještě jsou místem, které funguje trochu jako ekologický sbor. V otevřenosti, přátelskosti, vzájemné podpoře a ve vědomí, že lidem tam opravdu o něco zásadního jde. Společně poznávají přírodu a radují se z ní (jako ve sboru křesťanském z Pána Boha) a to je také spojuje. Chaloupkami za dobu svého působení prošly zástupy lidí, kteří nyní budují bylinkové zahrádky, žijí šetrně, zodpovědně (a vlastně přirozeně) a ve vděčnosti vůči přírodě a často i Stvořiteli. Učí děti, zakládají jiná ekologická střediska. Kdo v této oblasti nebyl jejím žákem?
Jeden z blízkých, Aleš
Máchal, při rozloučení s Květou řekl: „Přes všechen zármutek, který se nás
neustále zmocňuje, by ani dnešní vzpomínka na Květoslávku Burešovou neměla být
smutná. Vidím ji rozesmátou stát na kamenné kostce po příjezdu do vytouženého
Londýna v srpnu 1994. Nebo dávno před Listopadem 1989 jak se zápalem
režíruje ochranářské divadlo na schodech kněžické školy, připravuje svůj
ochranářský oddíl na soutěž O zlatý list, raduje se z velkého úspěchu na
tehdejší dobu velkoryse pojaté výstavy léčivých rostlin. O mnoho let později:
Díky jejímu neodolatelnému hecování běháme bosky po sněhu před Rýchorskou
boudou a radujeme se jako malé děti. Slyším mohutný aplaus uzavírající každou
její přednášku o renesanci školních zahrad – naposledy ještě před pár týdny.
Stratifikovat kaštany, měřit erozní rýhy, ale i rozeznávat rostlinné čeledě
nebo probírat druhy obilí nemusí být s paní učitelkou Burešovou žádná
nuda, stejně jako zjišťovat, že šetřit potravinami není staromódní a nekouřit
je normální. Ona to prostě umí jako nikdo. Pamatujete?: „Hádejte, děti, za
kolik let bude kmínek lípy tlustý jako můj prst!?“ S nakažlivým nadšením
provází bylinkovou sekcí chaloupecké zahrady, léčivek jsou zde desítky, možná
stovka. Jak strašná škoda, že zrovna na tu její nemoc žádná bylinka neplatila…
Teď už by Květoslava zase chystala Slavnost jeřabin, připravovala setkání
učitelů – seniorů, a všechny nás znovu a znovu udivovala svou nápaditostí
a pracovitostí. Květoslávka prožila krásný život, takový, jakému naše
maminka říkala „být plným klasem“. Ekologická výchova se stala jejím životním
tématem, krásným a naplněným posláním. I v obdobích, kdy se nadlidsky mořila
s manuálem pro pedagogy Učíme se v zahradě, svou práci nevzdávala
a svému úsilí věřila.“
Je velikou škodou, že u průniku víry a ekologie, tedy poznávání stvoření a Stvořitele, nebude moci Květa už být. Ani v Komisi pro otázky životního prostředí při Synodní radě ČCE. Svou přítomností a nadšením stačila ještě alespoň „posvětit“ vznikající středisko Slunečnice v Horní Krupé. Zanechala tu pro nás nepřebernou pokladnici nápadů a zápalu. A za to jí smíme děkovat a ve vděčnosti se v modlitbách přimlouvat za její rodinu, která nyní postrádá tolik blízkého člověka. Kéž Pán Bůh prázdná místa zaplňuje svou blízkostí a vděčnými vzpomínkami.
