O
DOBRÉM STVOŘENÍ
Hospodine,
blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby přebýval ve
tvém domě. Tam se budeme
sytit dobrými dary, chválit tvé
jméno na věky. Amen Čtení Písma sv.: Gn 1,26-28.31. Písně: Ž 65., 425., 606.,
159., 177. Text kázání: 1. list Timoteovi 4,4.5 Všechno, co Bůh stvořil je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá
s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím
slovem a modlitbou. Apoštolský list se
přiznává k tomu, co Bůh stvořil. Zřejmě je přesvědčen, že na tom záleží
a záležet bude. To, co Bůh stvořil, ovšem není míněno jaksi obecně, jakože je
to jakési kdovíco a všecko a možná nic – myslí se vposledu na jednu oblast
Božího stvoření. Myslí se na to, co mají lidé k jídlu. Napadne vás přitom
jako čtenáře Písma, komu ten apoštolský list byl určen. Byl prý to muž
pověřený, aby kdesi vedl, spravoval křesťanskou pospolitost, sbor. Duchovní
vůdce. Víckrát jsme zažili, a myslím, že ještě zas zažijeme, jak nás duchovně
zaměření lidé soustřeďují k těm nejduchovnějším, vysoce nadzemským věcem. A
najednou tu máme: potrava, jídlo a pití. To je velmi pozemské. Bezpochyby:
jídlo pro lidi roste ze země – v nadoblačných výšinách zatím ještě nikdy
nic nevyrostlo. V Písmu se
vůbec o jídle píše pozoruhodně často. Když Pán Ježíš řekl, že ne jen chlebem
je člověk živ, znamená to ovšem, že člověk je živ právě také chlebem. Jsme
tím živi, jsme tím opravdu živi, není to projev jakéhosi málo duchovního
přístupu. Pán Bůh nám dává chléb, abychom žili. Dává nám zvláštní místo
mezi svými tvory. Když nás živí, tehdy nám tím to místo potvrzuje. Chléb,
který od něho máme, je znamení – dnes se říká „signál“. Je to znamení toho,
že nás k něčemu má, že nás chce. Je to potvrzení toho, co sděloval
mnohokrát a mnoha způsoby, když mluvil k lidem kdysi. A je to potvrzení
toho, co sděluje dnes, když k nám mluví v evangeliu Ježíše Krista. Proto Písmo
k Božímu stvoření takřka v jedné větě přidá jeho slovo a lidskou
odpověď. Žijeme jako lidé Bohem oslovení, a tudíž jako ti, kdo mu mají
odpovědět. A tak prý Pán Bůh mezi všecko tvorstvo dává vnést svou svatost. Boží svatost, Boží
posvěcující moc znamená právě to, že Bůh si činí nárok na to, co je jeho.
Činí si nárok si nárok na své stvoření a nám lidem to dává oznámit. Když tedy patříme
mezi jeho tvory, není to jenom proto, abychom si občas mohli zajít do zoo
s tím, že se tam podíváme na všelijaké příbuzné. Sahá to dál. Všecko to,
co je kolem nás, když vyjdeme ven, někdo tomu třeba říká příroda, všecko to
má smysl když jsou u toho lidé. Bůh to nám lidem dal a nás u toho chce. Co všecko se tím
otvírá, to rozhodně nesměstnáme do jednoho kázání. Tisíce směrů se nám dnes
předkládají, kam by se lidé měli vydat. Jak na to, abychom to Boží pověření
neodmítali, nekazili, nepřiváděli vniveč. Na tisíc cest ale nikdo nevykročí,
většinou bývá starost i s jednou. A tak prosím teď jenom o jediné:
pojďte se vyhýbat větě: Nás se to netýká, my máme duchovní zájmy. Nic
z Božího stvoření se nemá zavrhovat. Dokonce se patří říci: všecko, co
Bůh stvořil, má svou vzácnost, protože i my jsme pořád ještě Pánu Bohu
vzácní. Chce nás mít pro
sebe a dává to najevo i tím, že od něj máme jídlo. Pokaždé, když jdeme ke
stolu, by stálo za to dát si to říci. Vděčně – a snad i s údivem – to
přijmout. Většinou zapomínáme i na to. Ono to přesto platí, ještě stále. Jedna příležitost
ovšem je taková, že to máme jak dát najevo. To je při hostině chleba a vína,
když se u ní potkáváme. Pán Ježíš skutečně ustanovil jako památku
vrcholu svého díla společné jídlo a pití. U jeho stolu zas vychází najevo, že
všecko, co Bůh stvořil, je dobré – a Bůh nás v tom stvoření má pro sebe.
Vyznání
vin. Apoštolské
vyznání víry. Sv.
večeře Páně. |