Zdeněk Vojtíšek

Ježíš na svatbě

Mt.16.13-20

J.2.1-11

Milí přátelé, bratři a sestry,

Petrovo vyznání víry slovy „ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ spojuje křesťany všech věků, míst a tradic. Aby vyznání víry v Mesiáše ovšem mohla být vyslovena, musí se tento Mesiáš nějak prokázat, legitimovat, anebo – pokud použijeme poněkud archaický výraz, který vystihuje starověké chápání světa – zjevit. Církev odedávna uvažuje o způsobech jednotlivých Ježíšových zjevení v sérii nedělí po svátku Epifanie. Po tomto svátku se tedy církev ptá, jakými cestami, jakými způsoby, se Bůh v Ježíši zjevuje? Jakými způsoby nám Ježíš podává svou legitimaci, abychom na jejím základě mohli vyznat podobně jako Petr: Ježíš Nazaretský je Mesiáš? Na druhou neděli po Zjevení, což je neděle, kterou nyní očekáváme, církev čte text o svatbě v Káni Galilejské, který jsme slyšeli a četli i my. Končil konstatováním, že v Káni Galilejské Ježíš „učinil počátek svých znamení, zjevil svou slávu a jeho učedníci v něho uvěřili“ (2,11). Mohli bychom doplnit a vysvětlit, že tehdy uvěřilo pět učedníků, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš, a tedy že rozpoznali totéž, co později jeden z nich, Šimon Petr, vyjádřil slovy, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého.

Proměnění vody ve víno bylo tedy znamením, jímž Ježíš Nazaretský zjevil svou slávu. Toto znamení ale podle Janova evangelia Ježíš učinil s určitými rozpaky, jakoby náhodou, mimochodem a vcelku neochotně. Toto znamení, toto sebezjevení, nebyla z jeho strany žádná předem připravená, plánovaná akce. Spíše naopak. Evangelista Jan pečlivě zachycuje události tak, aby vyniklo, že toto entrée Ježíše Nazaretského do veřejného prostoru bylo spontánní. Proto máme v tomto příběhu rozhovor mezi Ježíšem a jeho matkou, který by na první poslech mohl vypadat dost podivně. Matka – tedy Marie – říká Ježíšovi: „Už nemají víno.“ Na tato zdánlivě obyčejná slova reaguje Ježíš podle Janova podání nečekaně prudce: „Co to ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina.“ Matku ovšem tato reakce nepřekvapuje, a proto říká služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“

Důvod toho, proč byla Ježíšova reakce tak odmítavá, je patrně docela prostý: toto Ježíšovo sebezjevení není dokonalé. Je neúplné, a tím nutně zavádějící. Proto ta Ježíšova neochota, váhání, rozpaky a celý ten podivný rozhovor s matkou. Celé, skutečné zjevení Ježíšovy mise totiž přijde později – až nastane „ta hodina“. A pokud budeme číst evangelium podle Jana dále, bude nám hned jasné, že „tou hodinou“ se myslí událost Ježíšovo ukřižování. Tam, teprve tam, na kříži bude Ježíšovo zjevení úplné. Teprve až díky ukřižování plně pochopíme povahu Ježíšovy mise. Tady v Káni by mohl vypadat jako obyčejný divotvorce, jichž má každá doba desítky. Ale teprve při ukřižování a při ničem jiném než při ukřižování se ukáže – tedy zjeví - mimořádnost, jedinečnost Ježíšova poslání. Tam teprve se naplno zjeví, že tady na světě nepůsobil proto, aby dělal z vody víno, ba ani ne proto, aby uzdravoval nemocné či křísil mrtvé, ale že toto všechno jsou jen znamení k jeho opravdové misi, a tou je vysvobození z moci hříchu. Proto evangelista Jan zachycuje onen zdánlivě podivný rozhovor s jeho matkou, aby čtenáři hned na začátku svého evangelia naznačil, že Ježíšovo zjevení jako divotvorce je něčím, co on sám nevyhledával, co si snad ani příliš nepřál, k čemu přistupoval s rozpaky a neochotně, protože ještě nepřišla jeho hodina, nepřišel čas jeho úplného zjevení. A tak vlastně můžeme pochopit Janovo evangelium jako sled událostí Ježíšova postupného sebezjevování – od okrajové, spontánní maličkosti s vínem přes strhující kázání a podobenství i uzdravování a další divy až k plnému, jedinečnému a hlavně dlouho připravovanému a vědomému sebezjevení na kříži.

Toto Ježíšovo zjevení není ale podle mého mínění jen předběžné a neúplné, ale svým způsobem i velmi zvláštní. Musím přiznat, že mne jako toho, kdo se profesně zabývá různými náboženstvími světa, udivuje, jak a za jakých okolností Ježíš zjevil svou slávu. Zjevení různých božstev totiž není v náboženských dějinách nic neobvyklého. Ba právě naopak, s nějakými zjeveními, s nějakými epifaniemi se setkáváme snad ve všech duchovních tradicích. Většinou taková zjevení bývají hrůzostrašná. Božstva se zjevují jako děsivá, přemáhají člověka, straší ho, vedou ho k vědomí vlastní nicoty a nehodnosti, často k odříkání, askezi, odstupu od světa.

Na tomto pozadí lépe vynikne Ježíšovo zjevení prvním pěti učedníkům v Káni Galilejské. Okolnosti tohoto zjevení snad nemohly být vybrány lépe a názorněji. Ježíš, Mesiáš zde vystupuje jako svatební host, přítel, který se umí radovat. Nebere na sebe nadzemskou podobu, ale vystupuje jako bratr, který se raduje s radujícími. Nešlehá žádný blesk z nebe ani nezaznívají rány hromu, ale hraje nejspíš nějaká židovská kutálka. Nevyzařuje žádný oslňující jas, nejsou přítomny žádné efekty. Naopak: Ježíšovo zjevení v Káni je velmi pozemské. Je jedním velkým přitakáním k tomuto světu, k tomu, co je na tomto světě dobré, k radosti, byť by byla jakkoliv chudá, k přátelství mezi lidmi a prostému veselí, k manželství, rodině, sousedství, k jednoduchému šťastnému životu, ano, také k lidské sexualitě a radostem, které přináší.

Ježíšovo první sebezjevení se děje uprostřed radosti a pro radost, proto, aby ta úplně prostinká radost úplně bezvýznamné galilejské svatbičky nemusela být přerušena. Ježíš nekazí radost děsivým nebeským zjevením, ale naopak tuto lidskou radost vítá, podílí se na ní a rozmnožuje ji. – Jistě: není to všechno. Není to celé zjevení. Janovo evangelium tady nekončí. To vážnější a důležitější teprve přijde a bude vrcholit – jak jsme si již řekli – na kříži a u prázdného hrobu. Není to všechno, není to celé zjevení, ale je to jeho nezanedbatelná část. A byla by velká škoda ztratit pro vážné velké věci tento malý, radostný kamínek do mozaiky Ježíšova zjevení. Patrně právě proto si církev na celém světě a ve všech dobách tento příběh také připomíná.

A tak, moji milí, radost z pozemských věcí, radost ze stvoření, ze vztahů s lidmi a všemi živými bytostmi, radost ze všeho pozemského a samozřejmě i starost a péče o to, aby se všemu pozemskému dobře dařilo - to vše neodmyslitelně patří ke křesťanské spiritualitě. Navíc - příběh o Ježíšově zjevení v Káni Galilejské nás povzbuzuje, abychom v pozemských bytostech, předmětech i dějích hledali a nacházeli svá malá, soukromá zjevení. Jistě - není to všechno. Není to vrchol - ten je opravdu až v kříži a u prázdného hrobu. Ale i když to není všechno, je to dobré a inspirující.

Amen.

Kázání PhDr. Zdeňka Vojtíška na modlitebním podvečeru ES ČKA 12.01.2010

◄