Jeden bohatý člověk se stal ještě bohatším. Toho roku totiž byla dobrá
úroda, a on získal více, než očekával. A tak musel přemýšlet: „Kam mám dát
své obilí, kam s tom bohatstvím, které jsem získal? Do čeho mám investovat
své peníze? Mám jich více, než zrovna potřebuji.“ Pak si řekl: „Už vím, co
udělám. Zajistím svůj život, zařídím si klidné další roky. Pojistím se před
nejistotou. Postavím si ještě větší stodoly a sklady na všechno, co mám a co
se dá koupit. Všechno, co mi patří, dám na hromadu, a odtud pak budu hojně
čerpat.“ Konečně si bude moci boháč dovolit více, než dříve. Doteď byl
bohatý, aby si mohl hodně dopřát, teď chce svému bohatství přidat ještě
dimenzi časovou, aby si mohl hodně užívat dlouho. A my si na jeho případu připomínáme
jednu starou pravdu: nové peníze rázem vyvolávají nové potřeby. Když máme
nové peníze, najednou nutně potřebujeme věci, o kterých jsme dříve ani
nevěděli, že je potřebujeme. A tak teď boháč musí přemýšlet, za co má ty nové
peníze utratit. Samozřejmě ho ani nenapadne, že by něco ze svých zisků
rozdal, nepřemýšlí, komu by mohl pomoci. To by totiž byla varianta: že byl
žil i dále stejně jako dosud, a on už boháč je. Nový nadbytek by rozdal.
Nepotřeboval by větší stodoly. Ale boháč ne, on „přirozeně“ přemýšlí jinak:
co já potřebuji nového. Co bych já tak ještě mohl potřebovat? A na takovou
otázku už se nějaká odpověď vždycky najde. Vždy je dost věcí, které nemáme a
které by se nám mohly hodit. Na otázku: co s přebytkem? se odpověď hledá
docela snadno. A kdybyste náhodou nevěděli, vždy vám ochotně poradí reklama.
Anebo se můžete srovnat s lidmi okolo, co si koupil váš soused nebo kolega. A
tak si řekněme, že v tomto prvním kroku boháče z podobenství věrně
napodobujeme. Snad nikdo z nás nemá takovou nouzi, že by ohrožovala jeho
život, snad nikdo nežije v bídě. Chudoba naší země spočívá nanejvýš v tom, že
nemáme tolik, co nejbohatší země světa. A tak naše otázka nezní: co si počít
bez peněz? ale: co s penězi, které máme? Jak je vydat? A tady se náš život chová
jako houba. Jako bychom nutně potřebovali stále více. Naše potřeby rostou. Už
se nespokojíme s tím, co bylo před dvaceti třicíti léty luxusem. To už je
dnes běžné, ne-li vysmívané. Chodit pěšky po horách? Všude přece dojedeme
autem. Černobílou televizi? Máme dvě barevné. Postarat se o staré rodiče?
Mají dost peněz, aby si mohli zaplatit pohodlný domov důchodců. Naše vlastní
životní potřeby rostou jako houba, a připadá nám vždy, že až získáme ještě
tohle a tohle, budeme spokojenější. Přemýšlejme, co by se stalo, kdyby se nám
podařilo z tohoto vývoje vystoupit. Kdyby to šlo, abychom se na sebe podívali
zvenku. Jak množství peněz ovlivňuje naše vidění světa. Zevnitř nám to může
připadat, že máme svůj život lépe zajištěný než dříve. Něco jsme si
naspořili, naše vklady jsou pojištěné. Třeba máme pojistku i na svůj život,
na zdraví a vzdělání svých dětí. Rozhodně se vyplatí pojištění důchodové. A
taky si možná říkáme, že jsou naše životy bohatší. Dnes, v době internetu,
videa, McDonalda, mobilních telefonů, hyper- a megamarketů. Tak po tom toužil
už onen boháč, aby si mohl říci: „Klidně si jez, pij, buď veselé mysli.“ A to
ještě ani nemohl tušit, co všechno by si mohl koupit dnes. Ze všech stran to
na nás křičí stále hlasitěji: životní jistota a štěstí jsou prý přímo úměrné
množství peněz, které máme. |