Vzdal díky, lámal Přátelé v Kristu,1. těžištěm dnešní neděle má být naše vděčnost za úrodu
tohoto roku. Některé dary země zdobí také náš oltář. Domýšlím se, že pro naše
předky měla tato neděle velkou důležitost. Skončená sklizeň znamenala v
jejich roce velký zářez, a pokud navíc bylo úrody dost, byla to pro ně velká
úleva. Dobrá úroda byla jakoby zárukou, že dostávají další rok života, že je
na celý další dlouhý rok zajištěno jejich živobytí. Dovedeme si ještě snad i
představit, že pro dřívější generace bylo téma dobré úrody a vděčnosti za ní
tématem duchovním, na kterém se zkoušela jejich víra. Oni každý rok mohli
pozorovat, jaká je to velká nesamozřejmost, že na poli něco vyroste, že zrno
zakoření a zraje. Viděli, že člověk se tady svou prací může přičinit jen
málo, orbou a setím, ale všechno ostatní jakoby se dělo samo, bez něj. A když
pak plody rostly a zrály, kolik zase jen bylo těch nebezpečí, která sklizeň
ohrožovala. Sucho anebo zase naopak velké vlhko, oheň a plísně, zvěř a nezřídka
i války. A když se pak už konečně mohla úroda postupně sklízet do stodol a
sýpek, byl to radostný úkon člověka, který si však přesto musel v každé
chvíli říkat: není to mé dílo a zásluha, jsem odkázán na pomoc shůry. Bůh nám
dává tyto dary k životu. I letos i každý rok. Bohu díky. - Mám za to, že pro
většinu z nás je už tento děj cizí. Už se necítíme odkázáni na úrodu tohoto
roku. Všechno, co potřebujeme, si můžeme koupit v obchodech, a nic
nenapovídá, že by našim supermarketům hrozil nedostatek čehokoliv. Téměř jsme
ztratili kontakt s přírodou a jejími přirozenými běhy. V zemi se hrabeme
nanejvýš pro radost na našich zahrádkách. V létě si přejeme co nejvíce
sluníčka, bez deště bychom se raději obešli, a už zapomínáme, že je déšť
potřebný pro úrodu. Neznáme pocit skutečného hladu, naopak naše stoly běžně
hýří plody ze všech částí světa. Dovedeme tedy ještě cítit za úrodu vděčnost?
Chápeme a přijímáme důraz této neděle, nebo je pro nás už něčím okrajovým a
nezvyklým? A dovedeme ještě vnímat, jak spolu souvisí zemitost úrody a
duchovnost našich modliteb a mluvení o Bohu? Představte si, že v dlani držíte
zrníčko obilí. Jaké bohatství a tajemství v sobě skrývá. Člověk nedovede nic
takového vyrobit ani sestrojit. Zrno v sobě skrývá budoucí plodnost, celý klas
a mnoho dalších zrn. 2. Ježíš si při poslední večeři vyvolil dvě přírodní látky. Udělal z nich
znamení svého činu pro nás. Ty dvě látky jsou z nejběžnějších - chléb a víno.
Chléb je nejzákladnější potravinou člověka, je jí dodnes a my snadno
rozumíme, když v Otčenáši chléb zastupuje všechno potřebné k životu, oč Boha
prosíme: chléb náš vezdejší dej nám dnes. A na druhé straně jako nápoj víno.
V Ježíšově době bylo ještě daleko běžnější, než je dnes u nás. Lehké víno
vždy bylo obvyklým nápojem v krajinách kolem Středozemního moře a v
biblických zemích. Bez vína se neobešla žádná společná hostina. A tak tady
Ježíš při poslední večeři před učedníky pozvedává běžný pokrm a obyčejný
nápoj, chléb a víno. Také my se při slavení večeře Páně dotýkáme takto
obyčejných látek. Jsou to kousky přírodního světa, které nyní leží připraveny
na oltáři. Cítíme strukturu a chuť kousku chleba, víno nám zavoní a svlaží
naše hrdlo. Ježíš z celé šíře pokrmů a nápojů vybral pro své znamení právě
chléb a víno. Vybral si dvě přírodní látky, a přece, nejsou to látky v
přirozeném tvaru, tak jak je nacházíme v přírodě. Chléb a víno jsou už látky
přetvořené, prošly už proměnou. (To slovo „proměnění“ ovšem v této
souvislosti používáme jinak než naši římsko-katoličtí bratři. Ti totiž
říkají, že víno a chléb se promění během obřadu, při pozdvihování, a že změní
svou podstatu, už pak nejsou chlebem a vínem, ale skutečným tělem a krví
Kristovou. Protestanti však naproti tomu říkají, že taková masivní představa
nevyplývá z Ježíšových slov a není ani potřebná. Při večeři Páně chléb
zůstává chlebem a víno vínem, totiž znameními, které ukazují ke Kristu.
Kristus je pak při nás skutečně přítomen, v celém tomto hodu, nejenom v
živlech.) Když my dnes mluvíme o proměňování chleba a vína, myslíme na
proměnu, kterou už mají chléb a víno za sebou, která se musela stát, aby nám
tady byly k užitku. Obilné zrno muselo být rozdrceno na mouku, aby z ní byl
upečen chleba. A podobně se drtí také vinné hrozny, aby jejich mošt zkvasil v
ušlechtilé víno. Ježíš si vybral jako znamení chléb: „toto jest mé tělo“, a
vybral si jako znamení víno: „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou
krví.“ Jestliže chléb a víno jsou znamením jeho oběti, vidíme zde hlubokou
podobnost mezi Ježíšovým osudem, jeho obětí a údělem obilného zrna nebo
vinného hroznu. Ježíš se vydává, hyne, aby z jeho života a smrti vzešel
hojnější užitek. Je lámán a drcen, ale z jeho ubitého těla vzejde tělo vzkříšené.
Zdá se, že tady vítězí smrt, ale učedníci poznají Ježíše Krista živého a
vyvýšeného. Umírání přirozeného těla a vzkříšení k pravému životu, to je ona
proměna, ke které ukazují chléb a víno večeře Páně. A chléb a víno, které zde
přijímáme, jsou i pro nás výzvou k takové proměně. Lidský život nemůže zůstat
jen tak, jak přichází, den za dnem. Náš život není jen břicho, netvoří ho jen
to, co sníme a vypijeme, spotřebujeme. Z našeho života musíme něco udělat,
aby byl co k čemu. Pravý život je až výsledkem proměny přirozeného života,
výsledkem procesu leckdy bolestného. Když chceme svůj život křesťansky
naplnit, znamená to často sebevydávání, obětavou službu. Jako bychom byli
mleti a drceni, až pak dostává náš život šťávu. |